🇨🇿Česká verze pod tímto článkem

🇬🇧 What comes to your mind when you hear the word history? Dusty archives? The smell of mustiness? Boredom? In that case, I may surprise you – history is not just something that was written down a long time ago and impossible to change. History can be made by every one of us. We don’t even have to write it down. All we have to do is talk.

The historical method that works with the spoken word is called oral history. A term that usually elicits adolescent giggles, even in adults. Yet it is a method that is genuinely revolutionary. It explores the narratives and memories of people living in the present, often people from the margins of society that are sometimes overlooked. There is a special term that describes people who have experienced some exceptional events and remember them a lot usually due to their old age. We refer to them as “pamětníci” in Czech. 

Why ask people about what they have experienced in the first place? Isn’t it enough to delve into archives and dusty books to discover what history was “really” like? No, it’s not enough. Because many interesting things were never written down, we will never get to know them once those who experienced them are gone. But isn’t it better to trust written sources since people can make things up? No, it isn’t. People can consciously and unconsciously edit their memories of the past. That’s true. But even the written record does not capture the sacred truth. Those dusty documents were also once simply written by mortals who wrote them with some purpose and could just as well make them up.

Have I not already convinced you there is value in inquiring about the past of people who are still alive? Good! Now I will tell you where oral history can be used. I have a friend, let’s call him Mr. V, who rides a skateboard. And he’d like to map out how the skateboarding community was formed in Czechoslovakia. Wouldn’t it be great to read a chapter on skateboarders in a history book one day, alongside biographies of bearded, stern-faced statesmen? I don’t want to blaspheme too much, but it would probably interest many young people more than the Battle of Hastings.

Co je to orální historie a proč o ní ještě uslyšíte?

🇨🇿 Co vás napadne, když se řekne historie? Zaprášené archivy? Pach zatuchliny? Nuda? V tom případě vás možná překvapím – historie není jen něco dávno zapsaného a neměnného. Historii může vytvářet každý z nás. A nemusí ani psát. Stačí mluvit.

Historická metoda, která pracuje s mluveným slovem, se nazývá orální historie. Název, který i u dospělých lidí většinou vzbudí pubertální hihňání. Přesto se jedná o metodu, která je opravdu revoluční. Zkoumá totiž vyprávění a vzpomínky lidí žijících v současnosti, často lidí z okrajových skupin společnosti, které někdy přehlížíme. Lidem, kteří se rozhodnou podělit o svůj životní příběh, se říká narátorky*ři, v českém prostředí taky někdy pamětníci.

Proč se vlastně ptát lidí na to, co zažili? Nestačí se zavrtat do archivů a zaprášených knížek a zjistit, jak to „doopravdy“ bylo? Nestačí. Spoustu zajímavých věcí totiž nikdy nikdo nezapsal a jakmile ti, kteří je zažili, zemřou, už se o nich nikdy nedozvíme. Ale není lepší věřit psaným pramenům, když si lidi můžou vymýšlet? Není. Lidi, si můžou vzpomínky na minulost vědomě i nevědomě upravovat, to je pravda. Ale ani v psaných záznamech není zachycena svatá pravda. Ty zaprášené listiny totiž taky kdysi napsali obyčejní smrtelníci, kteří je psali s nějakým úmyslem a mohli si v nich vymýšlet zrovna tak. 

Už jsem vás přesvědčil, že zajímat se o minulost stále žijících lidí má smysl? Fajn! Tak teď vám ještě řeknu, kde se dá orální historie použít. Mám kamaráda V., který jezdí na skejtu. A proto by rád zmapoval, jak v Československu vznikala skejťácka komunita. Nebylo by cool si jednou v učebnici dějepisu vedle životopisů fousatých státníků s přísným výrazem přečíst kapitolu o skejťácích? Nechci se moc rouhat, ale asi by to spoustu mladých lidí zaujalo víc než bitva u Kresčaku.

Orální historie je taky skvělá v tom, že dává hlas skupinám, které jsme do našeho „národního“ příběhu nechtěli pustit. Právě o tom je i náš projekt Roots of the future, který se chce podívat na zoubek kořenům vietnamské komunity v Česku. Abychom se o sobě navzájem něco naučili. Aby mladé Vietnamky a Vietnamci věděli, kdo jsou, odkud přišla jejich rodina, a na co můžou být pyšní. A aby mladí i staří Češi a Češky neviděli v lidech vietnamského původu jenom toho, kdo jim opraví oblečení, naservíruje pho, nebo nalakuje nehty, ale poznali konkrétní příběhy svých sousedů.